Najít místo setkání: putování do Olomouce

V uplynulém půlroce se v Muzeu moderního umění v Olomouci konala výstava „Posvátné umění v nesvaté době /
České sakrální umění 1948-1989“ (trvá do Velikonoc). Byla to zajímavá příležitost nahlédnout do nedávné historie
a života československých katolických i evangelických farností a všimnout si jejich péče nejen o liturgické prostory.
Lze dát zaznít evangeliu i skrze výtvarné umění a architekturu a navíc v systému, který cílí na ateizaci společnosti?
Jak tvořit zajímavá a krásná místa setkání, kde se potkávají lidé spolu i se Slovem? Jaký duch a výraz se přitom projeví?
Se skupinkou zájemců, vlastně nakonec zájemkyň, jsme se to rozhodly prozkoumat a vyrazily jsme, jak říkaly, „na školní
výlet“.

Začátek našeho putování byl stylový. Naše místo setkání totiž zmizelo. Respektive, zmizel orientační bod, u něhož jsme si
daly sraz. Našly jsme se ale i bez něj. Obsadily jsme coupé v rychlíku a vyrazily na cestu v pestrém složení, studentky
a absolventky různého zaměření, z denního, dálkového i večerního studia. Cesty do Olomouce tam i zpět tak byly plné zajímavých vážných i nevážných hovorů, vzájemného naslouchání i humoru. Ochutnávaly jsme čokoládu, ovoce, zeleninu i narozeninové koblížky, sdílely dojmy z velikonočních tradic, z diskuse na Dominikánské 8, diplomkového výzkumu i různých dalších akcí.  

Objevování Olomouce jsme začaly modlitbou v Bezručových sadech, mezi Mlýnským potokem a modrým kvítím za hlasitého
jarního doprovodu opeřených pěvců. Pozornost vůči svému okolí jsme se snažily zachytit „optikou kříže“ jak to pěkně nazvala
jedna z účastnic.

Samotná výstava v muzeu umění byla pestrá, na rozdíl od mnoha současných expozic se jednalo opravdu především
o samotná díla bez historických textů. K dispozici je však katalog, který návštěvníky uvádí do souvislostí. Myslím,
že uměleckým zážitkem pro nás byla i návštěva nedalekého obchůdku s uměleckými a řemeslnými výrobky. V restauraci
pod radniční věží jsme ochutnaly místní kuchyni a vyrazily na Cyrilometodějskou teologickou fakultu, kde se nás ujala sestra
Ivana Gabriela Vlková. Provedla nás s okouzlujícím humorem útulným a pěkně upraveným prostředím našich kolegů a kolegyň
a ukázala nám, kde měla uvázanou hamaku. Obdivovaly jsme mimo jiné množství a kondici fakultních květin a vděčně jsme
přijaly i příležitost k závěrečné modlitbě v místní kapli.

J. Hofmanová