Velikonoční epištola

Zelený čtvrtek, 6. 4. 2023

Inspirace pro domácí pobožnosti v době velikonočních svátků.

1 Kor 11,23-26: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Docela známé je mezi lidmi přísloví: Opakování je matkou moudrosti. (Prý původně latinské: Repetitio est mater studiorum.) Mezi křesťany je známa i jiná pobídka k opakování, jiný impuls s jiným výhledem. Jsme pobídnuti k opakovanému společnému slavení; konkrétně ke společnému lámání a jedení chleba a sdílení kalicha. K opakovanému rozpomínání se na Velikonoce.

Apoštol Pavel, který sám u Ježíšova stolování s učedníky nebyl, právě tohle spojuje s tím, co od Pána Ježíše Krista přijal, a co také považuje za důležité předat: V tu noc, kdy byl Ježíš zrazen, dal učedníkům poznat, že se to všechno děje pro ně.

Dělo se to pro nás, pro naše blízké, pro každého, kdo se ptá, co je možné z Boží strany čekat ve všelijak tonoucím světě. Ježíšova služba poníženým, důvěra v Boha, který odpouští a sám ze své strany pečetí svůj vztah s námi, Ježíšova ochota jít pro to i cestou bolesti. To se se dotklo světa, jehož jsou i naše životy a snahy součástí. Impulsy Velikonoc rozhoupaly i náš svět.

Jaké jiné souvislosti a výhledy můžeme pro své dny vidět, než jen ty, které se nabízejí z naší skepse, zkušeností a oprávněných obav?

Pohledem do Písma zjistíme, že samotný závěr biblického úryvku je nelogický: „zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Když oznamujeme něčí smrt, pak se tím přece oznamuje právě tíha skutečnosti, že už není co čekat, že zemřelý už nepřijde, že už se nedá nic dělat. Jednou se jeden kolega ve fakultní kapli divil, proč před večeří Páně říkáme: Tvou smrt zvěstujeme. Neměli bychom spíš zvěstovat vzkříšení? Jenže o to právě jde: Skutečnost smrti a konec lidské naděje umíme leda tak vyhlásit, je to realita vážná a tíživá. A k ní přitom připojujeme vyznání: Boží moc a věrnost má ale i nad tím podivuhodnou, lidsky těžko domyslitelnou převahu.

Ve velikonočním evangeliu se ukazuje pravda a tíha toho, když lidé obrací svět proti Bohu, ale taky se dosvědčuje veliká noc vzkříšení, noc darované (ovšem Kristem vydobyté) svobody. I po tom všem – nebo spíš právě po tom všem - máme s kým počítat a ke komu se s důvěrou obracet, když nás přemáhá míra nejistot, bolestí, vlastních provinění, hříchů.

Jsme povzbuzováni stále znovu to brát za své, rozpomínat se na to. Žít z toho přináší život. Duch Boží jedná. Snad by se to dalo parafrázovat i slovy: Opakování, rozpomínání se je matkou zvěstování, naděje, dobrého očekávání.      

Proto: Tvou smrt zvěstujeme. Tvé vzkříšení vyznáváme. Na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.